Stránky

One


Zenit a Minolta 1995-1999
Dilna a balkon
 


já 1995

Není to pravda. První foťák, kterej fakt fotil byl dědův LOMO a nafotil jsem na něj jeden film na Malý Fatře. Myslim, že to byl rok 1988. Takový ty fotky s valaškama, jak jsme se na hřebenech opírali o vzduch. Já, bráchanec Venoušek a moje ségra Bára s dozorem mýho táty a dědy. Ten film jsem vyvolal až o několik let později. A moc nevyšel. Teda skoro vůbec. Ale ze Slovenska sem si dovezl super vzpomínky. Soudruh Haňuljak - předseda Národního výboru v Těrchové - nám zajistil ubytování v chatkách u Štefanové. V hotelu u těch chatek byli na rekreaci nějaký mladý maďaři a hlavně maďarky. Měli nás s bráchancem za malý kluky, ale já si moc dobře pamatuju, jak se jim v plavkách pěkně tvarovaly postavičky. No a to taky bylo na tom podělanym filmu.

Pak se dlouho nic nedělo. Teda když si odmyslim revoluci a to, že jsem v ten pátek sedmnáctýho nešel na oběd a jel se sousedem na Václavák pařit videohry. Domu jsme dojeli až v půl osmý, když zrovna začínaly Televizní noviny, kde se ještě vo ničem nemluvilo. Ale naši byli trochu vyjukaný a rádi, když sem přijel domu.

  
Barka na balkóně
První zrcadlovka přišla ale na řadu až mnohem později. Na učňáku v Podkovářský učila angličtinu Inka Čekalová. A protože i fotila (dělala takový sendviče z negativů s nahotinkama), říďa jí umožnil dát do osnov jako nepovinej předmět fotografii. Od kamarádky Blanky jsem si pučil Zenita s Heliosem a začal fotit její kamarádku Báru, ze který sem byl paf. Takže fotky na Petříně, ve Vojanovejch sadech, u našich na balkóně a tak... Bylo to hodně krásný období.

  

Jirka Oplt v Dílně
Barka byla sice dobrej objekt na focení, ale to bylo takový focení na svátky. Ve všední dny jsem střídavě tvrdnul ve škole ve Vysočanech nebo v rytecký dílně v Dejvicích. Na jednom z prvních kinofilmů mám portrér, kterej se mi nepřestal nikdy líbit. Je na něm můj spolužák Jirka Oplt z Novýho Strašecí a strašně záhadně se usmívá. Na hlavu mu dopadá světlo ze střešního okna. Ta rytecká dílna byl vlastně úžasnej ateliér, jehož přednosti jsem nestihnul úplně využít. Dneska se mi vo tý dílně často zdá. Procházim mezi stolama a mašinama a taky kolegama rytcema. Jako duch.
Ale vrátim se k Ince Čekalový. Ona byla strašně charismatická. Připomínala Janis Joplin a taky nám zpívala její písničky. Na focení nás tahala po Praze a když už jsme byli utahaný, zašli jsme na pivo třeba do Hvězdy. Když naši viděli, že mě to focení bere a že mám pořád jenom pučenej ten Zenit, dali mi peníze na vlastní foťák. To byl jeden z nejlepších vánočních dárků, když nepočítám LEGO.
    

Zdeněk v Čekanicích
Kamil je brácha Davida. A David chodil vo rok vejš na stejnou základku. Společně s Davidem jsme se poprvé do němoty opili rumem. No, ale hlavně Kamil byl další člověk, kterej fotil a měl oproti mě super vybavení. Dokonce i teleobjektiv. A tak mi pomohl tenkrát u Pazdery vybrat můj vlastní foťák. Byla to Minolta SR-T 101 s Rokkorem 55/1,7. Těžkej byl jak kráva, ale úžasnej. Konečně jsem měl foťák snů.
Focení se ve škole věnoval ještě Zdeněk z Tábora a Jirka z Ládví. Společně sme se účastnili školních fotosoutěží a rozebírali si ceny v podobě fotomateriálu. U Zdeňka jsem jednou byl vyloženě na takovej fotovíkend a v těch Čekanicích, kde bydlel, jsem nafotil docela obstojnej cyklus vedut. Hlavně to byla první taková práce na nějakym ucelenym souboru fotek. To byl rok 1996. Zdeněk fotil na Olympus, ale někdo mu ho později šlohnul. Mě to teprve čekalo.


Ve višňovce 1997
Čas běžel, já fotil, většinou kámoše a známý. Jednou jsem z telefonní budky v Bohnicích volal ségře Dáje domu, jestli by mi nedovezla z domova Minoltu. Byl jsem na nějaký protest akci proti vykácení višňovýho sadu. Ségra fakt přijela a když na to teď zpětně vzpomínám, musela mě mít fakt dost ráda, když jela přes celou Prahu, aby mi ten foťák dovezla. Díky ní jsem ten mejdal v sadu nafotil a a taky si ho díky ní dobře pamatuju. Pak už jsem se snažil vozit foťák pořád u sebe.
  

Olina 1997
V roce 1997 sem kvůli fotkám docela tvrdě střetnul s rodičema. Vyvolávání fotek nešlo jinde, než v koupelně. A já to asi nechal tenkrát nějak roztahaný a máma se chtěla zrovna koupat. Došlo k hádce a já snad začal mámě vyčítat, že mě nenechá dělat jedinou věc, která mě kdy bavila. Když přišel domu táta, s brekem mu všechno řekla a já dostal přes hubu. Zbalil jsem si věci a odešel bydlet do sklepa k Olině a tři dny sem se neukázal doma. Jen jednou jsem zavolal, že mi nic neni a když už mě to trucování přestalo bavit, jel jsem zpátky k našim. A doma se všichni chovali jakože nic.


Ten samej rok se dostala moje Minolta až na turecko-armenskou hranici a do Stráže nad Nežárkou a pomalu se blížil konec jejího pobytu v mých rukách. Ale o tom až ve dvojce.

U jezera Van 1997